The summer in Turkey na Blog.cz

Tak já nevím…. Za poslední dobu se tady děje strašně moc divných věcí, ale neříkám, že jenom špatných, i těch dobrých. Vůbec jsem se vlastně nezmínila o náplni mé práce zde v Denizli, tak jenom abyste věděli…

Škola Bemar a já, jakožto "English teacher" J

Musím říct, že já jsem měla při přidělování jazykovky vcelku štěstí, moje jazykovka vlastně není ani jazykovka :-D je to škola, která pořádá převážně PC kurzy, ale přes léto pořádá "conversation classes", což znamená, že jsme ve třídě my trainíci, jakožto English teachers, a potom turečtí studenti, převážně vysokoškoláci a máme konverzovat o libovolných tématech. Musím tedy říct, že většina mých studentů je ok, jsou hrozně snaživí, někteří umí dost špatně anglicky, ale prostě se snaží zuby nehty mluvit a my když vidíme, že se tak snaží, tak jim samozřejmě dost pomáháme. Někteří mí studenti - zejména dva kluci - Fatih a Suleyman, to jsou zlatíčka, vždycky jsou připravení, mají obrovskou slovní zásobu, jsou otevření i ožehavým tématům, abychom je my, cizinci, dobře pochopili. Tím pádem mám obrovskou výhodu na rozdíl od Mirka, že opravdu mám možnost nahlédnout přímo do jádra jejich kultury, vyprávíme si hodiny a hodiny o jejich tradicích, náboženství, životě tradičních rodin, ale i o jejich problémech se vzděláváním, o terorismu a jiných věcech. Podotýkám, že samozřejmě NEKRITIZUJU nic z toho, co mi řeknou, s mými studenty jsme si parovinu řekli, že naše kultury jsou naprosto jiné a je mezi nimi obrovská propast, ale že jsme schopní se respektovat navzájem. Pracuji maximálně 4 hodiny denně a to tak, že prostě přijdu, odučím 4 hodiny a mám volný čas! (To podotýkám u Mirka neexistuje, ten odučí dejme tomu 6 hodin TÝDNĚ, ale denně tam sedí 8 hodin a kouká do zdi a nedělá nic). Jinak samozřejmě v mojí škole panuje příjemná atmosféra, nikdo mě nekontroluje, nevyzvídá, jsou i ochotní mi dát volný víkend, když chci někam cestovat, no prostě bomba!

Musím ale také podotknout, že se to neshoduje s mou JD, v té mám, že budu učit svůj rodný jazyk, dostávat hodiny turečtiny a navštěvovat hodiny angličtiny, kdyby chtěl někdo rýpat do JD problémů, ale jak říkám, já prostě nemám důvod si stěžovat, protože moje škola mi naprosto vyhovuje, dokonce pro nás i občas pořádá výlety…

K problémům, které se tady vyskytly, mám také potřebu se vyjádřit na pravou míru a mrzí mě, že jediný, kdo je tu schopen kritického pohledu na některé věci, jsou zase jenom cizinci. Prostě se mi nelíbí přístup místní organizace, stěžuje si tady na ně KAŽDÉ EP, úplně každé, neexistuje jediná výjimka. V čem že je problém? Když EP přijede, zejména holka (kterých je tu většina EP's), tak prvních pár nocí stráví v AIESEC domě, kde na ni místní kluci ihned zkouší … no však víte co… když se holka nechytne a jasně a na rovinu vyjádří, že ANI NÁHODOU, tak si jí přestanou všímat a dál se o ni a její budoucnost vůbec nezajímají. Máš problém? Nezajímá je to. Potom ti trainíci, co dělají v HeyDilu, tak ti jsou úplně na mrtvici. Panuje tam atmosféra umělého strachu, šéf celý den jenom chodí kolem nich (oni tam sedí v pár lavicích na očích přicházejících lidí) a kontroluje jim třeba přes rameno s kým si píšou, ptá se, o čem se mezi sebou baví, vyzvídá co dělali minulou noc když jsou třeba unavení a tak. Ze začátku dělala tahle jazykovka turecké hodiny, potom postupně to úplně zrušili, bezdůvodně. Nebo jedné holce úplně zrušili její hodiny a když se odvážila zeptat proč, tak ji seřvali, co se zajímá, takže ta tam celý týden jen sedí, neučí ani jednu hodinu. Mirek se pořád ptal, proč nedostane víc hodin, proč tam jenom tak sedí, že chce jít pryč, cestovat, nic, bez odezvy, prostě nic…

No a když prostě se naštval a začal to řešit na vlastní pěst, tak si ho vzali do kanclu, kde byl šéf a Serhat (LCP) a normálně šéf řekl Mirkovi, že může odejít, že to není problém, ale Serhat začal na Mirka křičet, že na něho zavolá policii, že ho nechá deportovat ze země a takový věci, normální vyhrožování!!!! Tohle přece není normální L

No tak jsme si s Mirkem koupili letenky na 20.8., jako já vím, že je to asi blbý takhle opustit rozjetý projekt, ale já zašla do mé jazykovky a na rovinu řekla, že bych ráda ukončila stáž 20.8. a pro ně to naprosto není problém! Aji jsme se ptala jednoho místního AIESECáře a ten taky říkal, že to není problém ukončit to teda po těch 6ti týdnech…

A co mě mrzí ze všeho nejvíc je, že Mirek má problémy a když se to snaží řešit, tak všichni začnou mlet pořád dokola, že tady nejsou cestovka a my tu nejsme na líbánkách, ale proč mají takové dětinské argumenty, vždyť já problém nemám! Prostě nechápu jak se vůbec můžou tímto ohánět!

Mrzí mě přístup celé této místní organizace, a i když jsem zde s mojí rodinou i školou spokojená, tak s přístupem této organizace nemohu souhlasit, a to že už i vyhrožovali policií a deportací, to je vážně moc. S Mirkem odjíždíme 20.8., oba budeme pracovat až do konce a nic neuvidíme, s tím jsme smíření, ale já už jsem domluvená s mojí školou, že to pro ně není problém, takže necítím žádné morální výčitky, že bych zde někomu způsobila problémy, to zase bych nedopustila.

Doufám, že tedy všichni nyní pochopí situaci, která se zde děje a nebudou nás dále napadat, že se snažíme vyvolávat jakékoliv umělé problémy.

Když už si myslíte, že vás v Turecku nemůže absolutně nic překvapit, nakonec stejně zjistíte, že opak je pravdou, v tomto případě zcela krutou.

Abych vám objasnila naše očekávání ohledně dlouho plánovaného víkendu, vrátím se o pár dní nazpět. Mustafa (ten původem Řek - i když kdoví, jestli), nám již dávno sliboval, že pro nás naplánuje božský víkend v Didimu, což je turistická oblast Turecka, ležící přímo u moře, a že luxusní ubytování je samo sebou v jeho režii. Z jeho slov bylo jasné, že jeho tatínek je v Turecku velmi vlivná osoba, a že vlastní po Turecku několik vil, z čehož jedna se nachází právě v Didimu. Dle něj tato vila čítala na jedenáct pokojů, dva bazény a tenisový kurt. Měli jsme jet česko-turecká "družina", a to konkrétně já, Mirek, Anet, Zuzka a z turků Mustafa Řek, Mustafa a Ozzy. Všichni se na to hrozně těšili a předmětem každodenní debaty bylo snění o božské pohodě u moře, o historických krásách v okolí Didimu a nekončící zábavě nás - česko-tureckých kamarádů.

To tedy jen tak pro představu, v jakém rozpoložení se naše česká družina nacházela před odjezdem do těchto míst. Odjezd byl tedy plánován na noc z pátku na sobotu. Turci museli jít ještě na jakousi Gala night, která byla pořádaná v rámci symbolického ukončení projektu "Myself my world" (to není náš projekt). Tak jsme řekli, že samozřejmě pro nás není problém na ně počkat v AIESECářském domě, že si koupíme nějaké ořísky, pár piveček, a budeme si povídat na balkóně, uděláme si příjemný večer a oni pro nás o půlnoci přijedou do tohoto domu. Jak jsme plánovali, tak se stalo, popíjeli jsme každý jednoho super drahého lahváčka, baštili oříšky a měli příjemnou zábavu, půlnoc však minula a pořád se nic nedělo. Zuzka tedy napsala Mustafovi, co se děje, a ten napsal až po půl jedné, že budou mít čtvrt hodiny zpoždění (ve skutečnosti už reálně měli půl hodiny zpoždění, ale nevadí :-D). Potom kolem jedné jsme dostali hlášení, že se máme seřadit u Migrosu (supermarket blízko domu) a hlásit se poslušně k odjezdu. Tak jsme naběhli s batožinou a už tam všichni tři čekali. Z jejich obličejů bylo zjevné, že nálada je na bodu mrazu, my jsme však byli též rozladění z toho čekání, tak Zuzka se lehce chytla s Mustafou, ale snažili jsme se to pak zahrát do autu, abychom si zbytečně nekazili plánovaný víkend. Ti tři se však ani nepousmáli, naložili nás do pronajatého auta (na zadních sedadlech, kde se vlezou maximálně 3 lidi jsme seděli já, Mirek, Zuzka a Anet. Ozzy s Mustafou vepředu a Mustafa Řek seděl v kufru!!!! No tak jsme se tomu tedy zasmáli, abychom nedělali takříkajíc "Zagorku" a vyjeli. Mustafa to okamžitě napálil přes stovku a já si všimla, že ani jeden nemají bezpečnostní pás!!! Tak jsem okamžitě začla prosit ve vší slušnosti, ať si je připnou, že bych nerada, abychom se někde vymlátili a umřeli, ale oni naprosto neposlouchali…tak fajn no, jeli jsme naprosto zběsilou jízdou, bez pásů, ještě s člověkem v kufru, fajn!

Do Didimu jsme dojeli zhruba mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno a zastavili jsme u pláže. Turecká družina se vyvalila z auta a my se začli divit, co se jako děje. Najednou z Mustafy Řeka vypadlo, že musíme přespat u moře, že slíbil, že nás vezme k babičce domů na snídani ráno, a potom, že pojedeme až k němu domů. No to už začlo být divný, protože proč bychom přece nejeli prvně domů, tak se vyspali, a potom teda jeli k babičce na snídani, že? No tak jsme tam nervózně polehávali a přešlapovali, já nebyla dvakrát ve své kůži, jelikož byly 4 hodiny ráno, u moře klasicky foukalo, byla zima a já měla jen lehké šatičky - což je perfektní kombinace na to, aby se mi zase rozjely moje problémy s močákem… no tak jako asi hodinu jsme tam takhle nervózně hnípali, a pak najednou Mustafa Řek zahlásil, že jdem teda do domu jeho babičky. Tak bylo to hned u té pláže a my se teda těšili, že si tam lehneme a vyspíme se aspoň trošku, ale co se nestalo! Dovedl nás na terasu domu a prý tak si lehněte a spěte!!!! No to už bylo vážně moc, na beton ??? Tak viděl, že holky si prostě na beton nelehnou, tak nás vzal jakýmsi postranním vchodem po točitých dlouhých schodech do horní části domu (spodní část byla zamčená). Zde se děly další prapodivné věci. Z pokojů se začly rojit lidé, staří, mladí, všech věkových kategorií, v různých úborech, mnohdy téměř polonazí, no bylo to dost trapný. Ale nejdivnější bylo, že vylezla ta jeho "babička" a prostě ho nepoznala! Bylo vidět, že na něho kouká, nechápe vůbec nic a tváří se, že ho nezná!!! Tak jsme tam trapně stáli, nikdo nás ani nepozdravil, což taky není zvykem, jelikož většinou turci jsou pohostinní, hned se chcou bavit a nabízí jídlo!!! No tak jsme šli zase dolů, dali nám jakousi matračku a na to jsme si lehly já, Zuzka a Anet a ani nevím jak, usnuly jsme. (poznámka autora: kdybyste dorazili ke své babičce, nechala by vás někdy spát na terase, na matraci a vaše kamarády by ani nepozdravila????)

Vzbudili jsme se kolem deváté hodiny, úplně HNUSNÍ, smrdutí, rozlámaní, no prostě hnus, ale těšili jsme se na tu snídani. Mustafa Řek však opět obrátil a zavelel nástup do auta a odjezd do jeho vily!!! No tak jako to už jsme byli hodně zmatení a bylo jasný, že tady hodně věcí nehraje! Co se dělo dál, našim pocitům neubralo. Začali jsme bloudit po Didimu v autě, pořád jsme jezdili do kolečka, vraceli se, no jako kolik z vás neví, kde bydlí mi řekněte??? Nakonec Mustafa zastavil u nějaké kanceláře, a Mustafa Řek zahlásil, že si jde pro klíče od vily… No tak Mirek ho šel potajmu sledovat, protože tohle bylo už vážně divný! A říkal, že úplně zmizel, do žádný kanceláře vůbec nešel!

Mustafa se tak za deset minut vrátil a to, co řekl, to teda už byla vážně pecka a převažuje to výplod zdravé a možná i choré mysli!!! Začal cosi blekotat o tom, že se stala katastrofa, že jeho tátu zavřeli do vězení na 10 let, že jim zabavili všechny domy, atd, atd. No jako takhle to zní, že si z nás dělal srandu, ale to nebyla sranda, on tomu asi vážně věřil tomu, co říkal. Už nám začlo svítat, že asi není psychicky úplně v pořádku, protože promiňte, ale kdybych se dozvěděla, že mi tátu zavřeli na 10 let do vězení, tak se asi zhroutím, nebo přinejmenším jedu okamžitě domů a neohlížím se na nic!!! Ale on vcelku v klídku, že si teda pronajmeme barák!!! No jako to už jsme byli dost s nervama v pytli, ale tak jsme začli zoufale kroužit po Didimu a snažili se pronajmout barák, ale nikde to nešlo. Až po dvanácté se to podařilo, u nějakého děduly pronajmout spodní patro nějakého průměrného apartmánu. Zaplatil to Mustafa, Mustafa Řek ani nemrkl, přitom on sliboval víkend, tak to měl sakra zaplatit on!!! No my češi už jsme platili dost velkou pálku za pronajmutí auta a za benzín, takže prostě nezájem.

Ubytovali jsme se tedy a česká družina se šla okamžitě osprchovat, turci si místo toho dali cigáro. Abych uvedla věci na pravou míru, tak u nich je normální si 3 dny nečistit zuby, nesprchovat se, chodit v týden smrdutých věcech, no prostě HNUS FIALOVEJ!!!! No, potom jsme si šli koupit něco na jídlo, oni "poobědvali" pytlík brambůrek, my ramazan chléb se sýrem. Posléze jsme se odebrali na pláž, kde jsme strávili odpoledne v moři, což bylo vcelku příjemné, i když moře bylo dost špinavé a mělké (hloubka byla až tak po 150ti metrech, jinak to bylo po kolena). Ale tak nevadí, tato část víkendu strávená u moře byla vcelku příjemná. I když už jsme se vcelku separovali na českou a tureckou družinu. Potom jsme šli "domů", češi se osprchovali, turci si dali cigáro a poprosili jsme, abychom šli společně na večeři do centra, že tam vyřešíme režii dalšího dne, co se týče památek, a podobných věcí.

Samozřejmě jsme čekali, že přijedeme do centra, turci nám to tam ukážou, trošku nás provedou, okoukneme pár restauraček a pak si jednu vybereme a v klidu pojíme. To se ovšem nestalo, Mustafa zastavil před první restaurací v centu, přímo u vchodu nás vyhodil a zahlásil: "tak běžte se najest". Jako já nevím, ale všichni češi jsme to cítili stejně, že takhle prostě ne!!! Tak jsme se tedy odvážili říct, že takhle ne, že se půjdeme projít po promenádě kolem pláže, okoukneme pár restauraček, obhlídneme centrum a pak se najíme. Načež jejich kyselý xichty nám naznačily, že tento plán se jim pranic nelíbí. Což ale nebyl pro nás problém, Zuzka samozřejmě navrhla, ať si jdou kam chcou, že se pak sejdeme a pojíme společně. To je ale pro turky naprosto nepředstavitelná věc, jelikož v jejich nátuře je "kontrolovat všechno a všechny", takže se ploužili s kyselýma xichtama a uštěpačnýma poznámkami za náma a vcelku nám kazili příjemnou procházku. Asi po 45 minutách z nich vypadlo, že jdou na kebap s ayranem do fast foodu, tak jsme si mysleli cosi o buranech, ale byli jsme rádi, že máme klid. Ale co se nestalo, najednou se zjevil jakýsi jejich kamarád, původem prý Ujgur, ale abych uvedla věci na pravou míru. Turek, který se narodí v Turecku, jeho rodiče jsou turci, ale jakýsi dávný předek z neznámého kolena byl Ujgur, tak tvrdí, že je rozený Ujgur :-DDD No, takže asi tak. A tento Ujgur, svým zjevem dosti slizký, odulý blemc, s námi zamířil do naší krásné plážové restaurace. Nemluvil ani slovo anglicky, ale řekli jsme si OK, tak chce ze slušnosti třeba jít s náma, tak fajn. V restauraci jsme si objednali jakási noblesní olalá jídla a nealko pití a pan Ujgur (nevím jméno) si objednal pivo - Efes. Než nám donesli jídlo (tak cca 20 minut), tak Ujgur už měl v sobě třetího Efesa a začaly se dít věci nevídané. Začal vyřvávat cosi turecky, brkal, prděl, házel předkrmem po stole, bryndal, no šílená ostuda!!!!! Mě z něho úplně přešel hlad a Zuzka a Anet dost rudly vzteky. Aby toho nebylo málo, tak v tomto tyátru se do restaurace vplížili Mustafa Řek, Mustafa a Ozzy, sedli si jen tak na suchánka k vedlejšímu stolu a jali se nás kontrolovat. Tak cca po 10ti minutách nám donesli jídlo, byla to noblesa jak blázen, tak jsme začli stolovat. Ujgurovi donesli jakousi rybu a ten kdybyste viděli jak jedl, tak se poblijete, to vám přísahám, i Mirek musel jíst natočen bokem k němu, jinak by se dle jeho slov pozvracel. Vrchol nastal, když si tak během 3 minut stoupnul a mocně si krknul. Zuzka už to nevydržela, vyletěla ke stolu kde seděli ti tři experti a začla na ně křičet, co to má znamenat, kdo to jako je, ať si ho okamžitě uklidní, že my chceme mít pěknou večeři, a že takovýhle prase nebudeme tolerovat. Ozzy naprosto zbrunátněl a začal na Zuzku dost škaredě křičet, že teď jej smrtelně urazila, že tohle je jeho nejlepší kamarád a jeho drahocenný host, no prostě šaškárna (poznámka autora: s turky se nemůžeš bavit normálně, nemůžeš je kritizovat i s myšlenkou že jim to pomůže, veškerou kritiku berou smrtelně vážně a hlavně OSOBNĚ a prostě katastrofa). No tak Ujgur se zvedl, přesedl si k turkům, my se v klidu najedli a šmytec. Už bylo vidět, že turci jsou smrtelně uražení, a že je zle. Beze slova odešli a necháli nás napospas svému osudu. My jsme taky byli dost naštvaní, protože tento Ujgur měl spát s námi a oni nám naprosto nic neřekli, kdyby něco řekli dopředu, tak nemusel být takový problém, ale s nima se prostě bavit nedá!!!

Tak jsme se promenádovali v klídku kolem pláže a potom pozdě večer usedli do krásné přímořské kavárničky a objednali si cappucino. Najednou zmerčíme, jak se blíží Ujgur, který je NAHOŘE BEZ a štráduje si to přímo do této krásné kavárničky, kde sedí převážně nastrojení turisté a je to tam velká noblesa! No špetku soudnosti byste u něj nenašli! Samozřejmě číšník jej okamžitě u vchodu zastavil, že si má oblíct košili, jinak ho nepustí dovnitř, načež se opět Ozzy i Ujgur smrtelně urazili a odkráčeli pryč :-DDD

Mustafa Řek však nakráčel k našemu stolu, a začal pomlouvat ty tři turky a vyslechl si i pár našich pomluv. Pak ale zase odkráčel za turkama a bylo jasný, že jim vyslepičil, co jsme říkali, no krysa odporná!!! Ale nám to bylo jedno. Potom teda před půlnocí pro nás přišli do kavárny a mleli cosi, že nás hodí do apartmánu, a že budou spát na pláži, že to tak bude lepší, ale my jsme říkali že proč jako, že tam v klidu můžou spát taky, že jsme si to pronajali společně. No šaškárna. Tak jsme přijeli zpátky a my češi jsme si sbalili pěkně dvě šampáňka, který jsme si z ČR dotáhli a šli s dečkou na pláž, že si uděláme příjemný sedánek u moře, pokecáme, popijeme a tak. Tak to bylo úplně super, hrozně příjemný povídání, snažili jsme se taky analyzovat, kde nastal v tom dni hlavní problém a došli jsme k tomu, že v tom, že holky si otevřely pusu a dovolily si kritizovat turecký kluky, jelikož v turecku holky nesmí ani pípnout a musí držet krok. Mirek, jelikož má jisté znalosti v oblasti psychologie, taky usoudil, že Mustafa Řek je buď chorobný lhář, nebo je normálně psychicky nemocný člověk, protože tohle už není normální.

Tak po dvou hodinkách jsme se vraceli do apartmánu a oni byli na terase. My jsme byli rozhodnutí, že si prostě sedneme všichni kolem stolu a všechno rozebereme. Tak jsme byli domluvení, že já a Zuzka budeme řídit debatu a Aneta a Mirek budou pozorovat body language a nemluvit, protože jsme se chtěli dozvědět holou pravdu a oni jen kecaj, tak jsme museli udělat takovýto plán, abychom to měli pojištěné, že nám nic neuteče.

Tak jsme začli s tím, že bychom si rádi promluvili o celém dnu, že bychom rádi věděli, proč jsou tak rozčilení, že nás to mrzí, a že bychom to rádi dali dopořádku - tedy začli jsme po dobrém. Ozzy se tedy ujal slova a začal blekotat cosi úplně z cesty, o jeho osobních problémech doma, s přítelkyní, bla bla bla, prostě z cesty. Tak jsem začla, že moc dobře ví, že tohle nemáme na mysli a ukázala jsem na Mustafu Řeka, ať nám vysvětlí, co to jako dneska mělo znamenat, ten nervózně cosi ťukal do počítače, cosi zažblechtal a normálně utekl do baráku!!!! No to už bylo moc! Tak jsme jako vybafli na Ozzyho co to má jako znamenat a ten začal o psychických problémech a tak, že si myslí, že se to týká Mustafy Řeka, s čímž jsme souhlasili a mysleli jsme si, že tedy nás chápe, že se vlastně chápeme navzájem. S tímto jsme tedy šli spát.

Ráno v 8:00 jsme se vzbudili (my češi) a turci samozřejmě spali uvnitř, to bylo siláckých řečí :-D. No a půjčili jsme si klíče od auta a vyrazili za historií. V plánu byl Apolonův chrám, dle turků bylo vlezné 20 lir. Na místě jsme se dozvěděli, že vlez je 3 liry (poznámka autora: turci jsou kulturní barbaři, neví o jejich zemi naprosto nic, památky a historie je nezajímají, nejsou schopní o tom vyplodit jedinou větu, převážně ani neví, kdo to byl Zeus!!!!). No, tak musím říct, že to byla nádhera, Apollónův chrám, neboli svatyně, postavená v iónském stylu, čítající dohromady přes 120 sloupů, to vše jsme viděli na vlastní oči. No tak jsme tam strávili nějaký čas, dýchali tu antickou atmosféru a dokonce jsme tam potkali i dva čechy, kteří stopovali napříč Tureckem J

Potom jsme se vrátili do apartmánu, bylo již kolem oběda a turci pořád spali. Byli jsme domluvení, že po třetí hodině pojedeme do Efesu, kam jsme toužili jet všichni češi. Domluvení jsme byli, že tam strávíme tak 3-4 hodiny a vrátíme se zpátky do Denizli. Zuzka s Anet si šly teda ještě zaplavat na chvilku. Vrátily se chvilku po třetí hodině a turci začli dělat hroznej tyjátr, že jak si to představujou, že jsme měli dávno vyjet, a že na Efes nám dají jednu hodinu a takový vály, no prostě když chodí pozdě oni, tak je to v pořádku, když přijdou češi pozdě, tak najedou velká tragédie, ještě k tomu Zuzka s Anet měli za to, že nemáme omezený čas samozřejmě! Ale najednou Ozzy vyrukoval s tím, že musí být v 7 večer v Denizli (cesta trvá 2,5 hodiny), že tam na něho čeká kamarád a takový vály, no prostě jsme se jim snažili vysvětlit, že Efes je pro nás strašně důležitej, že to uvidíme jedno v životě, ne prostě, byli nasraní, vůbec s nima nebyla řeč. Tak jsme vyjeli, samozřejmě po cestě zabloudili, ale tak nás kdesi vyrazili, že oni s náma nepudou, že už tam byli několikrát. A ujeli. Načež jsme zjistili, že Ephesus, tam kam jsme chtěli jít, je tak 30 minut rychlé chůze od místa, kde nás vyrazili, tak jsme skoro běželi, abychom aspoň něco stihli. Ta krysa Mustafa Řek běžel s náma… No, tak jsme tam doběhli, úplně hotoví a zjistili jsme, že za hodinu zavírají! Ale tak jsme zaplatili 20 lir a šli dovnitř, teď samozřejmě jsme byli hrozně zmatení a vystresovaní a nevěděli jsme jak se dostat k hlavním památkám v tom areálu a furt jsme bloudili jenom kolem divadla a Mustafa Řek prej: "No ale to je všechno, tady nic víc není" (samozřejmě bylo tam tisíc památek, ale on to nevěděl, ani jeden z těch primitivů tam v životě nepáchli, tak neví nic!). Taky najednou volal Mustafa a Ozzy a hrozně křičeli na Zuzku do telefonu, že za půl hodiny odjíždí bez nás, že na nás čekat nebudou, ať okamžitě z Ephesusu vypadneme, no prostě teror! Ale tam my jsme jedinkrát v životě na takovém památném místě, tak jsme si říkali, že si to nenecháme zkazit, tak jsme hrozně nadávali a najednou Mustafa Řek zmiznul zase za turkama, asi jim bonzovat. No my jsme konečně našli správnou cestu a ocitli jsme se na hlavní ulici dávného města, viděli jsme překrásnou knihovnu, dvě divadla, mnoho svatyní a pozůstatků lázní, no prostě dýchala na nás starověká atmosféra, ale my jsme měli jen už asi 15 minut, tak jsme tam zběsile pobíhali a snažili se vyfotit a zmerčit co nejvíce v těch pár zoufalých minutách. Co vám mám povídat, lidi, co tě terorizují, když se chceš kulturně vzdělávat, to pro mě ani nejsou lidi. Tak jsme se vraceli zpět k autu, samozřejmě napůl rozladění, protože nám to oni celý kompletně pokazili, ale napůl omámení tou krásou, kterou jsme měli tu čest alespoň zčásti spatřit…

Nakonec jsme došli k autu, oni tam čekali a vyrazili jsme. Celou cestu Mustafa nadával cosi turecky a mlátil do volantu, ale nás to zanechalo klidnými, my jsme totiž měli naše vzpomínky a ty nám vzít nemohli…

Potom po cestě ještě cosi žvanili turecky a pak z Mirka vyzvídali drby na jeho jazykovku - HeyDil, tak Mirek naschvál řekl, že se mu nelíbí jejich vzdělávací systém (chce totiž, aby ho vyhodili, abychom mohli poslední dny jen cestovat), ale oni si asi mysleli, že je dement, a že si nevidí do pusy, tak najednou se začli strašně radovat, začli turecky zpívat a vůbec, spiklenecky mezi sebou žvatlat turecky. Hajzlové. Samozřejmě autem jsme se plahočili jak šneci do Denizli a dojeli až v 11, to znamená, že žádnej kamarád nikdy neexistoval. Ani se s náma nerozloučili a Mirkovi a Zuzce málem přejeli nohy…

Tak tohle byl pro nás konec "kamarádství" s turkama, s místním AIESECem, se vším. Další den šli hned bonzovat LCPmu. Sice nevím co, ale doufám, že jim to udělalo dobře. Je mi z nich zle a můžu říct, že tento víkend se těžce pokoušeli nám zkazit, ale zkazili si ho jen sami sobě, tečka J

A děkuji české expedici, že jsou takoví, jací jsou, že se s nima dá rozumně mluvit, že jsou to spolehliví a vzdělaní lidé, a že mám tu čest tu s nimi pobýt ještě dalších 17 dní a cestovat a užívat si s nimi srandu! J

-Turecký vzdělávací systém je naprostá šílenost, nejsou zvyklí být proaktivní, jde jim všechno jedním uchem tam, druhým ven, na katedře cizích jazyků na univerzitě se učí jen angličtina a to ještě tak, že nemluví (NIKDY) a jenom nesmyslně opakujou gramatiku, kterou stejně neví jak použít.

-Když chce turecká omladina jít na universitu, dělají všichni jeden univerzální rozřazovací test a potom každá univerzita v Turecku má určitou hranici bodů, od které přijímají studenty. Každý student tedy dostane určitý počet bodů a podle toho jej pošlou na určitou univerzitu, která odpovídá tomu počtu bodů. Oni tedy naprosto nemůžou ovlivnit, na jakou univerzitu a obor se dostanou, protože jestli chcou na nějakou univerzitu a dostanou větší, nebo menší počet bodů, než je standardní pro přijetí pro jejich vysněnou univerzitu, pošlou je prostě jinam :-D

-Pro Turky je naprosto nepřijatelné používat papírový kapesníček, prostě když se vysmrkám na veřejnosti, všichni se ohlídnou naprosto znechuceně a dokonce někteří mají i tu kuráž říct, že je jim z toho špatně :-D A jak že to řeší oni? Celou dobu, tzn. 24 hodin denně posmrkují, a když mají rýmu, tak to asi vyfrknou na zem jak fotbalisti, no ODPORNÝ!!!!!

-Turkové jsou šíleně hrdý národ, naprosto nejsou sebekritičtí a nikdy nepřiznají vlastní chybu. Taktéž nikdy nepřiznají, že nečemu nerozumí, takže prostě tady na každou otázku slyším YES, i na otázku typu (What time should I be at home tonight?) = V kolik se dneska večer mám vrátit domů? A odpoví YES, pokaždé!!!! :-DDD

-V Turecku nemají svobodu slova, nemají "právo" vyjádřit vlastní názor, je na ně vyvíjen vcelku velký nátlak na to, aby byli všichni muslimové, dívky mají mnohem nižší postavení než kluci.

-Housewife = žena v domácnosti, je zde pro ženu naprosto normální "povolání", odhadovala bych zastoupení tohoto "povolání" tak ze 70ti procent, spíše více než méně.

-Turci jsou převážně uzavření novým kulturám, učení se novým kulturám a jazykům, ale všichni chcou mít něco s cizinkou, hahaha, vůbec to není pokrytecký.

-Když si chce člověk koupit pivo v Turecku, musí jít do "speciálního" baru, který je zašitý někde v hustých keřích, neoznačený, všichni se tam chovají hrozně diskrétně a hraje tam evropská hudba a vypadá to tam jak v bordelu :-D

Jazyková škola Bemar ve které pracuji, organizovala víkend v Antalyi, tak jsme si s Mirkem řekli, že by to bylo fajn, a že se přidáme. Cena byla 90 tureckých lir = cca tisícovka. Vyrazili jsme v sobotu ráno, v 6:00, takže každej vypadal trošku jak zombík a v plánu bylo, že do Antalye dorazíme v 10:00 a posnídáme tam. No… začalo to tím, že jsme vyjeli o hodinu dřív, protože turci se nebyli schopní slízt :-D Potom hned po první půl hodině jsme měli první přestávku a takhle to bylo celou cestu :-D. K tomu hrála na plný pecky turecká hudba a dokonce náš "leader" zpíval jako karaoke písničku od Tarkana "kiss, kiss", no tak vcelku sranda. Samozřejmě do cíle jsme dorazili až po dvanácté a zjistili jsme, že vlastně nejsme v Antalyi, ale tak 2 hodiny za Antalyí a náš hotel vypadal jako country farma, všechno ze dřeva na kuřích nožkách a pobíhající kuřata, psi, kočky a obyvatelé hotelu vypadali jako piráti z Caribicu :-D Ale dostali jsme welcome drink a chovali se velice pohostinně a mile, takže nemá problema. Potom jsme konečně zasedli ke snídani (spíše k obědu) a cpali se ekmekem (turecký bílý chléb), domácími vejci, šťavnatými rajčaty, kozím syrečkem a olivami, no lahůdka! Prostě bio strava jak vyšitá.

Hned po obědě jsme se převlíkli do plavek a vyrazili na pláž. Pláž byla krásná, ale bylo tak šílený vedro, že se nedalo po písku chodit bez bot, vážně, bylo 42° a voda byla teplá jako kakajíčko, no lahůdka. No jo, vodička super, ale pak jak člověk vylezl, tak se na slunci téměř nedalo vydržet. Ale tak jako bylo to fajn, až na to, že jsme čekali, že spíše uvidíme nějakou historii, památky a tak… no tak si budeme muset udělat svůj výlet no.

Po plavání, myslím tedy večer, jsme se přemístili do našeho hotýlku na kuří nožce a čekali na večeři. Musím tedy naznat, že páni piráti navařili úžasně! Mnoho zeleniny, jak vařené, tak syrové, potom jemně ochucená rýže, zvláštní, ale vynikající bramborová kaše (to jí dohromady rýži a kaši) a kdo nebyl vegetarián, mohl si k tomu přidat ještě kuřecí nožku. No prostě lahůdka.

Po večeři piráti rozdělali "táborový oheň", vyvěsili sto let starou zašlou disko kouli a DJ pustil diskotékový vály a to byla jak "diskotéka" :-D připadala jsem si jako patnáctiletý dítě na táboře, ale byla to vcelku sranda. Později to vypadalo asi následovně: Kolem ohně tančily 2 skupinky, skupinka kluků, šlapajících zelí a skupinka holek, svíjejících se srandovně a zároveň stydlivě za neustálého vřískání a chichotání. V pozdějších hodinách už byl jenom kroužek jeden, tedy holky i kluci, všichni vřískající a poskakující kolem ohně, jako Apačové, no ale byla to sranda. Tak kolem půlnoci jsme se rozhodli, že všichni zároveň půjdeme na procházku k moři. Náš "boss" dával velký pozor na všechny holky, prostě to je taky sranda, holka tady nemůže jít NIKAM sama, nemůže si dělat co chce, no prostě peklo. Potom jsme po cestě potkali nějakýho kapitána, který nás všechny pozval na čaj na loď, tak se tam všichni hrnuli a zkysli jsme tam asi do půl 3 ráno, kdy jsme se úplně mrtví vrátili do hotelu na kuří nožce a spokojeně usnuli.

V 9 ráno dalšího dne byla snídaně a potom jsme se opět odebrali na pláž. Ve 2 hodiny odpoledne jsme si s Mirkem vyšli do místní restaurace na pobřeží, kde, ostatně jako vždy, na nás všichni zírali jako na zjevení a trošku jsme zaprovokovali tím, že jsem všechno objednávala a řídila já, no solidně je to zmátlo, ale my jsme se pobavili :-D Objednali jsme si normálně špagety s rajčaty a těšili se jak malý děcka, protože oni to tu vůbec nejedí! Tak byl to jako těžký průměr, ale my to zblajzli asi za 5 minut plný talíř, protože špagety oba milujeme a hrozně nám chyběly :-D Oni k tomu ještě turčáci zakusují ekmek (chleba), takže Mirek k tomu do sebe nacpal ještě mištičku chleba a spokojeně jsme odkráčeli do hotýlku. Tak tak jsme se stihli osprchnout a převléct a vyrazili jsme hromadně autobusem do Kemaru, což je turistické letovistko pro bohatý Rusáky a Němčoury a tam jsme měli rozchod na hodinku a půl. Mirek dostal po hodině a půl klasicky zase prasečí hlad, tak jsme ještě s Jerrym šli hledat, co by tak mužstvo mohlo zakousnout. Všechno bylo šíleně drahý, každý Turek na nás mluvil rusky, každej nabízel, otravoval, no hrůza! Po hodině konečně hoši našli Dürüm (Kebap) za přijatelnou cenu a bylo. Do Mirouše to zajelo tak ve vteřině, chudák Jerry to žvejkal asi hodinu a půl :-D Pak jsme ještě chvilku šontali a odebrali se k autobusu. Samozřejmě jak jinak jsme vyjížděli s hodinovým skluzem a do Denizli dojeli až o půlnoci, ale naštěstí moje host family na mě bedlivě čekali, takže jsem nebyla home less.

Třetí den v Denizli, středa, byla moc fajn. Samozřejmě se neobešla bez lehce úsměvných situací, jako třeba, že jsem měla začít učit v jednu, přijdu teda do jazykovky radši už o půl jedné, mám všechno připravený, do půl druhé se nic neděje, pak dojde boss, půl hoďky se mnou vykecává a pak řekne, že si mám teprve večer dojít pro můj timetable, že bude trvat, než ho vytvoří. Tak říkám "Ok a v kolik hodin přesně mám večer přijít?" On se zatvářil velice překvapeně, že se ptám na čas (u nich čas asi nic neznamená) a prostě vstal, šel pro nějakej papír a random mi tam napsal hodiny, který budu další dny učit, strčil mi to s úsměvem do ruky a bylo to - můj timetable vytvořen během 30ti sekund :-DDDDD No… tak jsem teda nakonec měla volný den a hned jsem přemýšlela, jak se dostat za Mirkem do Hey Dilu, kde učí.

Jenom abych upřesnila situaci, v Hey Dilu to trainíci opravdu nemají jednoduché, musí tam sedět od pondělí do pátku 8 hodin denně, ale ne, že by tam seděli od rána, aby z toho dne něco měli, sedí tam normálně od 12ti do 8mi večer!!! A to třeba denně učí jen 2 hodinky a někdy dokonce neučí vůbec! A to všechno jen proto, protože jsou něco jako živoucí reklama pro studenty. Je mi jich vážně líto, nic ze stáže nemají. Navíc když Mirek dojede pak v 9 večer do Chinaru za mnou, tak stejně musím být v 11 doma! L

No, tak jsem teda poprvé sama jela mini busem k Hey Dilu za Mirkem. Prostě to funguje tak, že člověk na projíždějící mini bus mávne (občas ani nemusí, zastavuje u každýho kdo stojí na ulici) a nastoupí. Potom jsem měla vypleštěný oči celou cestu abych nejela někam do prčic a až jsem viděla záchytný místo (super market Migros), začla sem hystericky vřískat "STOP, STOP", řidič a spolucestující ze mě měli asi pěknou bžundu, protože jak teď už vím, tak stačí si stoupnout a on okamžitě zastaví :-D No tak dojela jsem naštěstí dobře, i když jsme rozhrkaným mini busem drandili přes rozkopaný ulice tak stovkou ve městě :-D (normálka) a šla jsem do Hey Dilu. Tam seděli znudění trainíci. No bylo mi jich vážně líto, ale za chvilku Radouan (z Maroka), vymyslel, že nás bude učit arabštinu. Tak jsme šli normálně do třídy a měli jsme hodinu arabštiny. Arabština je dost těžká, převážně jsme se učili jen říkat nějaká slova, protože psát v arabštině, spojovat ty jejich šílený znaky a to ještě zprava do leva není žádná sranda…. Potom Mirek měl lekci "jak učit", protože je profesionální učitel a potom už jsme mohli jít (bylo 8 večer).

Radouan mě a Mirka pozval k němu domů na turecký čaj, tak jsme pozvání s nadšením přijali. Radouan dle jeho slov měl bydlet s 6ti tureckými kluky a protože odjíždí brzy, tak nám nabídl, že s nimi můžeme pak bydlet, mohli bychom bývat spolu, tak jsme byli s Mirkem nadšení a těšili se, že je poznáme…naše nadšení však netrvalo dlouho…. Přišli jsme tam a ne jenom, že to tam smrdělo jak u ropuch v bažině, ale taky tam všude byl neuvěřitelnej bordel, v kuchyni jakýsi neidentifikovatelný zbytky nějakýho žblechtu a špina stoletá, no FUJ! :-D Ale Radouan se o nás hezky postaral, udělal nám moc dobrej čaj a říkal, že mají za chvilku přijít ti kamarádi. A to teprve přišla pravá sranda :-D najednou se rozletěly dveře a stojí tam 6 cigošů jak vystřižených z Cejlu a táhnou jakousi starou skříň kdesi vyhrabanou ze smeťáku a ženou se k nám :-DDDD ve mně zatrnulo jak prase a tak na 30 sekund jsem oněměla, ale nakonec se ukázalo, že sice jsou to vážně cigoši, ale byli docela milí, pořád se usmívali, jeden dokonce trochu zažblekoval anglicky a vůbec nás nechtěli pustit pryč a pořád Radouana peskovali ať nám uvaří, atd, atd, že jsme drahocenní hosté :-D. No jako kdyby totok mamka viděla, s kým bych měla bydlet, tak padne, fakt :-D samozřejmě tam bydlet nebudem ani za zlatý prase! Ale ještě abych nezapomněla, překvápko na konec, chtěla jsem si tam odskočit a otevřu dveře od záchoda a udělá na mě "JUK" turecké záchodek a v něm plovoucí hovénko :-D … ehm, no snad ani nemusím říkat, že sem přibouchla a slušně řekla, že se mi přestalo chtít :-DDDDD

No ale pak jsme šli ven, vyzvedli Tanaye (kluka z Mirkové host family) a šli si sednout do restauračky, protože Mirek a Radouan chtěli žvanec masiska a povídali jsme si (německo-anglicko-česko-turecky) jako vždy a byla to velká sranda. Pak jsme ještě tak blomcali po Chinaru a pak už bylo 11 a musela jsem jít dom :-/ Doma klasicky se všecko seběhlo ke mně do pokoja. No prostě tady nemám vteřinu soukromí, což mi vcelku vadí, ale tak co můžu dělat… tak jsme si asi hodinku povídali a pak jsme šli spát.

V noci v 5 ráno mě vzbudilo zase to jejich halekání. Fakt jsou šílení, 5x denně tady z mešity haleká jakejsi strejda, je to takový orientální jódlování, trvá to 15 minut, takže radost, no… Ale člověk si zvykne na všechno.

Další den jsem vstala brzy a šla jsem dopoledne ještě s Mirkem ráno do jejich parku, než Mirek musel jít do práce. Park je krásnej, vypadá trošku jako Lužánky, tak mi to trošku připomnělo domov. Až na to, že když jsme si sedli na lavičku a dali si třebas pusu, tak každej čučel jak vyoraná myš, prostě dotyky a vození za ručičku je tady asi tabu, ale tak takovej krásnej park, k čemu by to tam jinak měli. Jinak jsme klasicky seděli s Miroušem na lavičce a pozorovali lidi, což je naše oblíbená činnost :-D a přišli jsme na neuvěřitelnou věc!!! Víte, jak vznikly pohádky o čertech? NE? Tak to byste měli navštívit Turecko, protože tady žijí praví belzebubové :-DDD NE, nedělám si srandu, jsou špinaví, takoví echt žblecht, mají rozdrbaný vlasiska, že to vypadá trochu, jak kdyby jim rašily růžky, ušiska jim odstávají, no prostě čerti :-D.

Po návštěvě parku Mirek musel jít do HeyDilu a já jsem byla domluvená se Sükryí a její sestřenicí, že mi ukážou nějaký zajímavý věci v Denizli. No samozřejmě jsem čekala, že mi ukáží nějaké historické památky a podobně a místo toho mi bylo řečeno, že jdeme do obchoďáku!!!! :-D Tak to už bylo vážně moc, obchoďák jménem "Forum Čamlik" je to, na co jsou tady nejvíc pyšní, co k tomu dodat .. Tak jsem tam chodila pěkně znuděně, nadšeně mi ukazovali, že tam mají značky jako "Zara, Adidas, Nike", atd. a ptali se, jestli máme něco podobnýho! Vyloženě dělaly machra, jako co k tomu říct, tak sem řekla, že takových obchoďáků v ČR máme hromady, a že radši preferuju "sightseeing and reading books", tak na mě čučely, jak kdybych byla mimozemšťan z Marsu. Nicméně, naštěstí brzy dostaly holky hlad, tak jsme šly do horního patra obchoďáku, kde byly normálně fastfoody a holky nadšeně slintaly, že teda konečně sníme něco "cool" :-D Co naplat, musela jsem si objednat vegetariánskou pizzu z nečerstvých surovin, předraženou jak prase, ale to ještě nebyla ta největší bomba, která měla přijít. Holky si objednaly "menu", což byla pizza, na které byl nakrájený párek, byla to taková ta buchta jen s kečupem, párkem a eidamem třicítkou, k tomu byly hranolky a coca cola!!! No a ještě si na tu pizzu nakapaly tatarku a kečup a už to ládovaly, až se hory zelenaly, mňam! No tak mi bylo z toho krajně nevolno, ale tak měla jsem hlad, tak sem kousek pizzy snědla (samozřejmě normální, ne buchty s tatarkou a kečupem), a pak holky naštěstí poznaly, že mě vážně obchoďák netankuje a šly jsme se procházet po venku. To jsme si povídaly a podobně a bylo to fajn, to mě bavilo.

Potom jsem jela ještě za Mirkem do HeyDilu a večer jsme normálně šontali po Chinaru a v 11 útrum, dom, vyčurat, "pomodlit" a spát.

Mirek v jazykovce byl už dvě hodiny a Emrah furt čuměl do facebooku a k ničemu se neměl že by mi řekl co se děje nebo tak, najednou Mirek přilítl a říkal, že má za 10 minut učit, že nic neví, nemá žádný timetable, no prostě hrůza! Tak jsem začla hrozně zmatkovat. Mirek šel učit. Mezitím přišla jakási Ruska, a že půjdeme s Emrahem do mojí jazykovky. Tak jsme šli, seznámila jsem se tam s pár lidma co tam pracují, zjistila jsem, že je to normálně škola, kde se učí počítačová výuka, jenom v létě tam dělají konverzační kurzy angličtiny. Nebyli schopní mi dát můj timetable, říct mi kdy začínám prostě nic.

Největší vál byl, když jsem se zeptala jestli mi teda už našli host family. Ten jeden pracovník říkal, že jo, ale že je tu problém. Tak se ptám jaký problém a on, že jsou silně věřící muslimové, a že vyžadují abych dodržovala Islám a chodila zahalená od hlavy až k patě, atd, atd. To už jsme tam všichni vybuchli smíchy, protože při pohledu na mě - měla jsem na sobě mini kraťásky, červený tričko na ramínka s hlubokým výstřihem a žabky, no kdyby dojeli se na mě podívat, tak padnou :-D tak ten pracovník okamžitě zavolal té rodině, že takhle to nepůjde, že chci být "relaxed", a že mi najdou jinou rodinu, protože to prý chápou a líbí se jim, jak chodím oblíkaná :-D tak jako promiňte, já nechci provokovat, ale představte si, že je tady celý den 40 stupňů a to nezveličuju!!! Tak ještě abych nosila rifle a šusťákovku ne, přinejlepším by mi koupili burku a hábit a byla by ze mě sudička? Ne, děkuji J

Tak jo, tohle bylo vyřešeno, tak mě šli provést po škole a v jedné kukani zrovna probíhala výuka, tak jsme tam nakoukli a hle! Jarda z ČR tam měl hodinu! Jaké šťastné setkání s chápajícím človíčkem, no okamžitě mi to zlepšilo náladu o sto procent a dokonce mi řekli, že se můžu připojit do jejich konverzačního kroužku. No tak jsme tam byli já, Jarda, jedna ukrajinka a dva turci. Jeden se jmenoval Souleiman (nevím jak to napsat, prostě Sultán Sulimán) a tak jsme mluvili o všem možným a pak i o cestování a tak jsem se ptala Sulimána, jestli rád cestuje a on nadšeně odvětil že ano, tak jsme se ptali jestli byl třeba v Evropě, nebo tak a on že ne, že cestuje po Turecku, že nemusí nikam jezdit, že Turecko má přece všechno a Istanbul je vyhlášené město!!!! No to sem málem padla pod stůl!!! Ale tady prostě vidíte tu omezenost, jsou naprosto uzavření jiným kulturám, všemu novýmu, jiným názorům, prostě všemu! No tak ok, pak tam přišel ještě Boris z Hong Kongu a slečna z Maroka a bylo to fajn, Boris je super, je to kluk s obrovským rozhledem, umí výborně anglicky, on vlastně pochází z Hong Kongu, studuje v UK a teď je tady v Turecku no. Tak mluvil i o historii Hong Kongu a Číny, a tak, no hrozně zajímavý, konečně se člověk dozvěděl opravdu důležité informace, Turci neví nic o světě, prostě nic :-D Ale musím teda říct, že jsem se od nich dozvěděla pár šokujících informací, jak to mají například s terorismem, je to tady hodně aktuální téma, a nebo s Kurdama, kteří zabíjejí jejich vojáky a vládne mezi nimi velká nenávist. Kvůli terorismu tady ani nemůžeme používat náš mobil, každý mobil musí být registrovaný, takže si musíme koupit jejich, no prostě šílený!

Potom po hodině bylo 17:00 a řekli mi, že v 19:00 přijede moje host family, tak říkám super, jdu se najest, protože ten den jsem ještě NIC nestihla sníst. Tak jdu a najednou někdo haleká "Veronika, Veronika" a vidím, že za mnou běží jeden turek, co byl v té jazykovce. Tak říkám co je a on že jestli mám hlad tak že mi pomůže najít jídlo. Tak se ptám proč nešel hned se mnou a on začal blekotat, že se to nesluší aby takhle chodil se mnou, že by si o něm chlapi mysleli bůh ví co, atd, tak to jsem se taky musela smát. Ale tak ok, pochopil že su vegetarián, tak jsme šli do nějaký restaurace a tam mi překládal jídelníček (mají zde vše jen v turečtině, na cizince serou). Nakonec jsme si dali napůl vegetariánskou pizzu a on že nemůže moc jíst, že drží dietu, že dělá body buidling, atd, no prdel prostě! Byl hrozně nervózní, choval se hrozně nešikovně a pořád sledoval jestli nás někdo sleduje, no samosebou že všichni čuměli, ale tak když se člověk na to neohlíží, tak je to úplně jedno. Tak jsme snědli pizzu, pak mě šel doprovodit k jazykovce, ale jen "za roh", aby nás nikdo spolu neviděl, no prdel!!! :-D

Co je zajímavý, tak právě to, že když se zeptáte jakéhokoliv turka jestli ví, co je to emancipace, tak se tváří velice překvapeně a vyleze z něj, že vlastně tohle slovo nikdy v životě neslyšel a naprosto neví, co to znamená :-D když jsem se to pár turkům snažila vysvětlit, tak čuměli jak péro z gauča. Holt emancipace v Turecku neexistuje, tečka.

Inu tak v 7 večer přišla holka z mojí host family, ale vzpomněli si, že vlastně nemám zavazadla, tak zase odcestovala dom a boss volal Emrahovi, že má pro mě dojet. Samozřejmě dojel chudák dobrák Hussein, Emrah nedělá lautr nic, tak mi Husseina bylo vcelku líto, je to hrozně hodnej kluk. Tak jel se mnou k Emrahovi a pak se mnou odtáhl všechny moje věci, který byly těžký jak kráva, tak sem mu byla vděčná. Pak přišla ta holka z mojí host family - Sukriye - je jí 24 let a její mladší brácha, kterýmu je 12 let a šli jsme k nim domů. Prvotní a největší šok bylo to, že naprosto neumí ani slovo anglicky!!!!! Prostě ať se zeptám na cokoliv, koukaj na mě jak na zjevení a neví, chtělo se mi brečet! Pak sme došli k nim dom a rodiče samozřejmě neumí ani "How are you", ti na mě něco blekotali turecky a marnost prostě… Tak mi ukázali byt, jakože větší než my určitě mají a další šok bylo, že budu sdílet jeden pokoj se Sukryií! No prostě žádný soukromí. Ale to ještě není to nejhorší, jdu na záchod a tuším nejhorší a mé nejhorší můry se potvrdily, mají turecký záchod!!!!!!! Jelikož už sem toho za ten den měla opravdu dost, tak mi nebylo blbý nakráčet zpět do obýváku a natvrdo jim říct, že nevím jak to použít, no tak se smáli a ukázali mi, že v koupelně mají evropský záchod, ale ten nesplachuje, tak sem ho použila (jen na malou :-D) a jako když sem se ho snažila zalívat vodou, tak ta troška toaleťáčku se prostě ne a ne spláchnout, takže prostě na velkou asi nepůjdu 2 měsíce :-DDDD.

No, jinak naše konverzace probíhá skrze google translator, takže šíleně vyčerpávající. Ptali se mě, co dělají moji rodiče, tak jsem to řekla a koukali na mě s velkým obdivem, tak jsem se zeptala, co dělají oni a matka je žena v domácnosti a otec je v důchodu!!!! Tak jsem se ptala v kolika letech, jako Turci chodí do důchodu a prý v 50ti, někdy i ve 40ti!!!!!!!!!! Tak to jsem málem padla, prostě oni skoro nepracují a ještě pak jdou do důchodu takhle brzy a barák mají větší než my, ale my musíme makat…. Potom se ptali odkud jsem, tak říkám Czech republic a matka se ptá samozřejmě klasicky: "Czechoslovakia" :-D tak jsem se snažila vysvětlit, že se Česko a Slovensko rozdělilo v roce 93, ale dle mého to nepobrali. Celou dobu na mě koukali jako na zjevení a nechápali taky, že nejím maso, ale neřešili to. Chtěla jsem jim vysvětlit, že chci jít ven za Mirkem, protože bydlí kousek ode mě, ale nerozuměli ani slovo, tak nějak pomocí google translatoru jsem jim to vysvětlila a prý že mám být do 11ti večer doma :-/ hrůza fakt. No tak jsme měli sraz s Mirkem u Burger Kingu, to je hned za rohem mé host family, ale Mirek to měl dál, takže jsem ta tak 5 minut čekala sama a to teda bylo! Všichni na mě koukali, nějakej kluk na mě furt něco mlel turecky a asi si myslel, že su šlapka, no ponížení!!! Naštěstí Mirek došel i s klukem z jeho host family a ten prý studuje ve Vídni, ale jako jeho němčina byla snad horší než ta moje, takže vážně nechápu, jak je schopen se tam dorozumět. Potom jsem jim šla ukázat kde bydlím a z balkóna čučela moje rodina, tak Sukryia a její brácha šli dolů a naše německo-anglicko-turecko-česká konverzace mohla začít. Takhle jsme chodili po Chinaru a snažili se dorozumět těmito 4mi jazyky, ale nikdo nikomu nerozuměl, smutný…. Zašli jsme ještě do kavárny a já si dala Ayran, to je něco jako tekutý jogurt s vodou a solí, vcelku ok. No a na 11tou jsme šli dom :-/ Tam na mě Sukryin brácha furt mluvil skrze google translator, asi až do půl 2 ráno no a pak se šlo spat. V tom pokoji byl ale tak hroznej hic, že jsem málem umřela!!!!! Vůbec nešlo spát a vzbudila jsem se úplně mokrá skrz na skrz. A ještě k tomu už bylo půl desáté, nechápu že spím tak dlouho pořád, to je asi ten časový posun….

Rozvojová stáž do Turecka skrze AIESEC se na tyto prázdniny jevila jako nejlepší možnost jak strávit své prázdniny a jelikož stejného projektu se může účastnit i Mirek, na celý pobyt se těším dvakrát tolik.

Naše cesty počínají jízdou na Vídeňské letiště, odtamtud letadlem do Říma, z Říma dalším letadlem do Istanbulu, v Istanbulu přečkat noc a den a nočním autobusem do cílové destinace - Denizli. V Denizli se účastníme projektu "Teach yours, learn ours", budeme organizovat konverzace v angličtině, prezentovat svou kulturu, učit se o jiných kulturách a učit se zároveň jiným cizím jazykům.

Jak jsem zmínila, naše cesty započaly letem z Vídně do Říma. V tomto letu se nestalo nic zvláštního, až na to, že jsme zažili asi nejhorší možnou výslovnost angličtiny jako si umíte (nebo spíš neumíte) představit :-DDD Ano, společnost Alitalia a její italské letušky tomu opravdu nasadily korunku J. V Římě jsme díkybohu neměli velké zpoždění ale i tak jsme rovnou utíkali na další navazující let do Istanbulu. Naše "gate" byla až někde v úplně nejzadnějších prostorách letiště a bylo tam teda solidně tmavo (slušně řečeno bez jakýchkoliv předsudků). Všichni se na nás dívali jako na největší exoty, ale tak ok no, to jsme čekali :-D

Do letadla jsme nastoupili a věděli jsme, že na sedadlech ve trojce jsme měli sedět s ještě jedním člověkem. Už už málem zavírali letadlo, když najednou si to cestu k našemu místu razí brblající rukama rozhazující turka, věk kolem 40-50 let a Mirek tušícně hlásí: "No tak ta je naša"….nemýlil se :-D Jen co usedla, začla nám cosi turecky povídat, rozhazovala u toho divoce rukama a když pochopila že nerozumíme, začla nás krmit bonbonama :-D Ze slušnosti jsme si vzali a byly dle mého tak 2 roky prošlý ale ok :-D potom sem si dala sluchátka že mě nechá být a ona mi vezme sluchátko, začne poslouchat se mnou a dělat u toho "diskotékové pohyby" :-D vrcholem večera bylo, že mi spokojeně usla na rameni :-DDDD

Nicméně s časovým posunem jedné hodiny dopředu jsme o půlnoci dorazili do Istanbulu a našli svá zavazadla téměř okamžitě, což bylo vcelku neuvěřitelné. Říkáme si ok, co teď, metro začíná jezdit v 6 ráno… tak jsme si sedli a pozorovali co se děje v hale a říkám vám, to si teda neumíte představit! Každou chvíli pochod tak dvaceti sudiček (chápej žen zahalených v černém hávu tak, že jediné co jim jde vidět jsou jen oči), dále halou kroužící praví teroristi (chápej zjevem vypadající jako opravdoví teroristi), no mazec!

Nakonec jsme beze spánku přečkali a jeli koupit lístek na Otogar a dozvěděli se, že jediný volný spoj měl vyjet až ve 22:30 a tímto začal náš nejbláznivější den v Istanbulu.

Představte si, že jdete "v poklidu" památkovat, máte za sebou noc beze spánku a za vámi se táhne nudle tureckých obchodníků, kteří se vám snaží "něco" prodat. Když myslím něco, tak myslím cokoliv, co si umíte, nebo klidně i neumíte představit, že by to mohl někdo zkoušet prodat :-D to je jako bych šla na smeťák, vyhrabala tam pár krámů a udělala si pouliční stánek a snažila se lidem prodat třeba podrážku od boty, holící strojek, naušnici, zrní pro ptáky, no cokoliv! :-DDDD A jejich výdrž v přesvědčování je opravdu obdivuhodná a jejich touha vás obrat je nekonečná :-D Jediný způsob jak se jich zbavit je naprostá ignorace, neříkat jim vůbec nic, nedívat se na ně, jinak jednají pozoruhodně rychle a promyšleně…

Co se týče dopravy v Turecku, představte si, že autem jezdí každý, téměř neexistují přechody, na zelenou a červenou se nehraje, každý jen tak random běhá jak se mu zachce a ono to funguje :-D No…mě málem tak třikrát přejela dodávka, myslela sem si, že zastaví a počká na přechodu…hm, chyba :-D

Taky musím zmínit jednu velice nepříjemnou věc, kterou jsme zažila…Mirek mě fotí a najednou se přimotá jakási Muslimka, obejme mě a blik, je se mnou na fotce a pak na mě "money, money, give me lira", tak Mirek už štrachá a já už pěním do ruda a říkám NE!!!!!!!!

Čapla sem ho a táhla pryč, ta už docela agresivně křičela "money, money, money" a ještě ukazovala kamsi vzhůru. No tak to už bylo vážně moc, no odešli jsme, ignorace, a od této chvíle jsem začla být zlá a kupodivu to fungovalo. Holt oni na nás takhle, tak my na ně stejně.

Ale abych jenom nekritizovala, Istanbul je krásný město, i když hodně bláznivý, spíš pekelný teda. Turci asi nepoužívají toaletu, protože tam se člověk fakt může zbláznit, ale nenajde žádnej záchod :-D Co se mi hodně líbilo, byl jejich BAZAR, to znamená obrovské tržiště s desítkama stánků, kde se prodává oblečení, cennosti, koberce, různé suvenýry, šátky, všechno možný. Člověk musí smlouvat, když si chce něco koupit, což první den jsem se ještě neodvážila, ale příště to určitě zkusím J

Co se týče jídla, tak jako vegetarián to mám v Turecku docela těžký, většina jejich jídel se skládá z masa a jelikož mají velice chabou znalost angličtiny, mnohokrát ani nerozumí, že maso nejím a snaží se mi vnutit kebap, či jiný věci :-D No ale ochutnala jsem jejich Börek, se sýrem i se špenátem a vynikající. Cena jídla je v Turecku přijatelná.

Naše cesta tedy pokračovala tím, že jsme se odebrali s Mirkem kolem osmé večer na autobusové nádraží Otogar, kde jsme se společností Pamukalle měli jet autobusem do Denizli.

Tam se vyskytla největší show :-D Když přijíždí autobus, všichni turci si nenápadně stoupnou na místo kam má přijet a tváří se že neví že tam přijede :-D potom když přijíždí tak všichni začnou navádět autobus jak má zaparkovat, všichni hulákají, divoce gestikulují, i když ten autobus by v klidu zaparkoval aji bez nich :-D a autobus jede, nekouká se kde sou a nejsou lidi, většinou málem sejme tak deset lidí zároveň a turci mu sami skáčou pod kola a tváří se že právě na nich záleží jestli autobus vůbec zaparkuje :-DDD

Obecně se turci tváří, že jim všechno patří, že všechno ví, chovají se šíleně svérázně jako mistři světa amoleta, až je to vážně vtipný, ale je to jejich povaha, přijde jim to normální J No.. takže nakonec přijel konečně náš autobus, 10 lidí nám mezitím překontrolovalo naši jízdenku aby nám mohli říct, že ano, náš autobus přijede za chvilku, máme čekat kde jsme, prostě velice důležité rady - vezmou ti lístek, půl minutu na něj významně koukají a pak, velice diskrétně, s předůležitým tónem ti oznámí: "ano, čekáte správně, autobus přijede za chvíli" :-DDDD No takže jsme nastoupili do autobusu, jako největší exoti, ale tak ok, autobus byl luxusní, skoro jako naše student agency, s občerstvením, hudbou, videem, no fajn J Zajímavý postřeh: obsluha je zde vždycky kluk, vlastně všechno dělají kluci, holky jsou ženy v domácnosti jak správně chápete. Další zajímavý postřeh: když chtějí turci zvát do restaurace, nebo něco nabízet, vždycky osloví Mirka, protože kluk prostě vždycky platí, o všem rozhoduje, holka jenom poslouchá a stará se o rodinu. Inu, v téhle zemi bych vážně žít nemohla J

V autobuse jsme měli strávit 10 hodin, tak jsem se docela těšila že se vyspíme, ale co se nestalo! Jeden statný turecký pán už klimbal a jakmile usnul, tak se spustil takový orchestr, že by jeden nevěřil! On chrápal tak hlasitě a takovým způsobem, že ho lidi museli i budit, protože se báli, že se udusí, ale on okamžitě usnul znova a chrápal na celý autobus, že prostě i když sem měla sluchátka s hudbou na maximum, tak jsem to slyšela :-D tak fajn no, 2 noci beze spánku bychom měli. Ráno jsme přijeli do Denizli úplně smrdutí, rozlámatí a hotoví, ale napjatí, co tedy přijde, jestli na nás vůbec někdo počkal a co se teda vlastně bude dít!

Naštěstí na nás čekal jeden klučina z LC Denizli, který se jmenoval Hussein. Pomohl nám s kuframa, najít autobus a jeli jsme. Další šok přišel hned vzápětí. V Turecku neexistují autobusové zastávky, prostě člověk zakřičí když chce vystoupit, klidně uprostřed křižovatky, minibus zastaví a toho člověka pustí ven, tak stejně když chce člověk nastoupit jenom si mávne na projíždějící minibus a ten ho vezme dovnitř :-D my bychom s Mirkem asi marně jezdili několik okružních jízd než by nám došlo, že zastávky se vážně nedočkáme :-D Jinak cena jízdy je fixní - 1 lira ať jedeš jak dlouho chceš, což je tak 10-11 korun.

Řekli nám, že první den zůstaneme u Emraha a další den nás přestěhují do našich host families. Nakonec jsme zjistili že u Emraha bydlí asi dalších 10 lidí, z čehož i jedna Češka, Zuzka, která je v Denizli na MT J tak jsme byli rádi, že dostaneme nějaké určité informace, protože Turci neřeší zásadně nikdy nic, nic se od nich nedozvíš a o plánování se jim může tak leda nechat zdát. Potkali jsme tedy nové lidi, Zuzku z Česka, Elenu z Ruska, Borise a ještě jednoho kluka z Číny, Lukase z USA, Mohameda z Tunisu, dál Egemena, Mustafu a Ozzyho z Turecka. Byli jsme sice hrozně unavení, ale doma se nám zůstávat nechtělo, tak jsme si jenom dali spršku a vyrazili se Zuzkou a Mustafou do centra Denizli.

Denizli je pěkné městečko, není to žádný prdelkákov, mají zde všechno, všechno je vcelku blízko a není tu draho. Rozhodli jsme se pro pozdní oběd a tak jsme šli do restaurace na zahrádku a Mustafa nám přeložil jídelníček a posléze i objednal v turečtině jídla a pití, protože skoro nikdo zde nemluví anglicky. Dala jsem si takovou jejich tureckou pizzu, říkají tomu PIDE, měla jsem to se sýrem a vejci, je to moc dobrý. Mirek si dal jejich kebap - Döner et Döner, což znamená masový kebap a k tomu donesou mističku s tzatzikovou omáčkou a ještě nějakou pikantní omáčkou, Zuzka si dala jakési maso v bulce, nemůžu si vzpomenout na název a ještě jsme ochutnali jejich specialitu, a to jogurt se solí, což oni pijí normálně k jídlu :-D Mně to teda moc nechutnalo, ale Mirek se nacpal jídlem a vypil k tomu půl litra tady té jejich specialitky a tvářil se spokojeně, kupodivu nenastala ani pohroma, kterou jsem s hrůzou očekávala v jeho případě :-D

Potom jsme se šli podívat na klasické tržiště, ale bylo zavřeno, protože byla neděle, tak jsme nakoupili nějaké pití - v Turecku není pitná voda z kohoutku, proto se neustále musí kupovat vody (postřeh: oni vážně pijí jenom vodu a ne přeslazený hnusy jako my), no a šli jsme do parku, který patří mezi nejkrásnější parky v Turecku. Musím teda potvrdit, že je to krásný park, kde většina lidí chodí jen tak na procházku, či na piknik se známými. Tam jsme si povídali a potom jsme šli zase na chvilku domů. K večeru (tak za hodinku :-D) už jsme zase vyráželi ven, něco sníst a dále jsme se měli potkat s dalšími trainíky a zajít někam do kavárny na pivko. Potkali jsme tedy asi dalších 5 lidí z Tunisu a jednu holku z Ukrajiny. Šli jsme do takového baru, kde hrála živá hudba - nějaký turecký pán hrál na kytaru a zpíval, lidi u stolů většinou tleskali a zpívali s ním, všichni to znali, byla to vcelku úžasná atmosféra. Dali jsme si jedno pivo, nějaké typické turecké - Esef, nebo něco tak, za 6 lir. Bylo vcelku dobrý, ale bez pěny a trošku jak limča :-D No a všichni si povídali a bavili se a před půlnocí jsme se odebrali domů a s Mirkem nás dali naštěstí samotný do takové komůrky v "suterénu", kde jsme měli dvě matračky a deky a tak jsme usnuli konečně po tolika dnech beze spánku a spali až do 12ti v poledne dalšího dne :-DDD

Zatím jsou dvě hodiny a klasicky pořád nevíme co se bude dít, Mirek teda šel teď s Egemenem do jeho jazykovky - Heydil za jeho šéfem aby zjistil co se bude dít, jak bude učit, co a kdy a já vyrazím za chvíli asi s Emrahem do mojí jazykovku - Bemar.

Kam se budeme stěhovat a kdy, to nevíme vůbec. Jinak dneska večer bude v jazykovce Heydil lekce čínštiny, tak se vcelku těším J Lekce různých jazyků jsou zde každý den a zadarmo, což je úplně super. Snad s Mirkem uděláme taky lekci češtiny, nebo Mirek lekci němčiny, o což je tu vcelku zájem a nemá to kdo učit.

O dalších zážitcích již brzy J